Skořápky NIC PDF Tisk Email
Napsal uživatel Mirek   

Jsou dny toužení, dny naplněné neuskutečněním a dny naplněné tichem. Tichem duše, nicneděláním, neaktivitou, nespokojeností se sama sebou. Jsou dny, na které je lepší zapomenout. Vždyť ony dny nám připomínají ztracené vteřiny, minuty, hodiny …

dobu bez Lásky, chuti jít dál, snahy o roztažení křídel a čekání na příhodný vítr. Protrpíme večer bez dětské naivity a důvěry v budoucnost a vlastní cestu. Těšíme se až skončí, aby ráno přineslo nové zprávy, aktivity, radosti. A ono nic nepřichází.

 

A tak kolem nás prochází večer za večerem … dny, týdny, roky. Bolesti se násobí, sny se oddalují až se nám zdají malé a malicherné. Na jejich místo přichází nic. Nejdříve to malé, neznatelné. To nic jednoho večera. Nezáludné, pouze zaplněné televizí, cizími příběhy, cizími bolestmi. A my jsme spokojeni, protože ten večer prožíváme pouze malé nic bez cizích bolestí. Den za dnem se nám ale daří své nic krmit nečinností, odmítáním Lásky, přijímáním pohodlí a strachu z velkého nic. Strachu ze zítřka.

 

A tak si zvykáme na naše nic, že ani nevidíme, jak se zvětšuje a pohlcuje nás a nakonec my jsme tím, kým se stáváme, kým žijeme a co milujeme. A pokud jsme, žijeme a milujeme nic, pak se jím nakonec stanem. Budeme jednou velké a mocné NIC, a dokážeme velké věci. Ty které jsme si přáli… no… ty … které to jsou … někde se nám zatoulaly … honem … co jsem to chtěl … kde to jen … aha … už vím …  

 

A přijde první záblesk, drobný, neznatelný, který se lehoučce prosmykne prasklinkou ve skořápce NIC. Proč jsme to kdysi vlastně chtěli? To je už nezajímavé, už to není důležité. A skořápka se zase pomalu zavírá …počkej, tak já to zkusím. Nevadí že mne bolí nohy a nemohu se dlouho na něco upřeně koukat. Počkej, já to zkusím!

 

A skořápka našeho NIC pláče. Ubývá. Praská. Trpí. A my rosteme. Začínáme mít radost ze včerejšího dne a těšíme se na zítřejší. Večer sedíme u televize, ale nekrmíme NIC, ani to malé nic. Pouze odpočíváme a těšíme se na zítřek. A dny neodchází, večery nejsou delší a delší. Najednou kolem nás vše letí a než se nadějeme, tak jsme smutní, že něco končí – měsíc, rok, život … ale to nevadí, protože zase něco nového začíná!

 

Nikdy není pozdě zlomit své nic a začít. Mnohé by o tom mohl vyprávět každý z nás. A je jedno, na které etapě života se nacházíme. Na počátku, na konci, u malého či velkého nic. Každý z nás může povědět, poučit, ukázat a pochopit. Nikdy není pozdě na změnu cesty. A pro změnu není třeba na počátku nic, pouze vlastní rozhodnutí. Slova jako  … nemohu, nemám toto, neumím tohle, nesmím tamto … jsou jenom povídání o tom, co máme … máme jedno nádherné a silné NIC. Nemusí to ale ani být kroky velké, stačí neznatelné drobnosti, které prozáří naši duši a rozsvítí ohýnky potěšení uvnitř nás.

 

A jak to tedy prožívá někdo jiný? Dejme slovo požehnané bytosti o jednom malém novoročním pnění snu a hlavně o naslouchání: Vločky snů od Věry Mičanové.

 
Duchovní spojení