Konec úkolu a co dál? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Mirek   
Narodíme se a žijeme. Kolem nás ubíhají dny, měsíce a roky. Ani se nenadějeme a budeme bilancovat co jsme zvládli, co ještě potřebujeme dokončit a co nám dělá či nedělá radost. Někteří odcházejí s pocitem, že svůj život nějak neuzavřeli, spíše promrhali okamžiky či celý život. Jakoby jasnozřivě uvidí, že jejich cesta takto vůbec neměla vést. Někteří naopak nikdy neprohlédnou a odchází s tím, že vlastně zůstávají. A někteří odchází s úsměvem, neboť jsou na sebe pyšní. Není to o velkých činech či o viditelných úspěších. Je to o vlastních úkolech. Takových, které nejsou jednoduché, ale které jsou dosažitelné pro každého z nás.

Mnozí si říkají, "Kde ten můj cíl vlastně je? Jak ho mám najít a objevit ? Jak se v tom celém zmatku mám ještě zastavit a poznat, zda jdu správně? Vždyť při každém zastavení mne opět strhne dav, ten který úprkem letí kolem mne a který každé zaváhání trestá bolestivou ranou. Jak mohu jen tak na chvilku zastavit v krátké dívčí sukénce a prohlédnout si milostivý západ slunce a ucítit vroucí polibek rozechvělého partnera. Jak se v klidu polaskat s dětmi které poletují okolo mých ženských vnad?" Těch otázek a životních proměn je mnoho. Čas tak rychle letí, že než se tato žena zastaví, tak se nad lesklou hladinou sklání vrásčitá žena, která již nemá ambice úspěchu, ale marně hledá Lásku a porozumění. Rituály se změnily na stereotypy a ty jenom ubíjí něco nového, povzbuzujícího. Žena, která pochopila, ale nepoznala. Pozdě se obrací ke svým cestám, pozdě oslovuje již prošlé. Pochopila, ale nepoznala.

Každý z nás, ať žena či muž si projde chvílemi úprku, chvílemi zastavení a chvílemi pocitů, které nejsou naše, ale někoho jiného. Pokud však sdílíme společné pocity, které jsme přejali od někoho jiného, pak nebudeme mít pocit naplnění či nevyrovnání. Intuice však dovede vnitřní nespokojenost vést a usměrňovat tak, aby člověk nemusel mít strach z toho co dělá.

Mnohým lidem se podaří svůj úkol přes veškerý úprk splnit. Neříkám pochopit a poznat, že se jedná o úkol. Spíše pochopit podstatu úkolu. Co tedy s tím dál?? A co vůbec dál??? Že bychom zde byli zbyteční? Po splnění úkolu je konec?

Naše cesta počítá s možnými dalšími úkoly a povinnostmi, které jsou pro nás připravené, kterými bychom mohli pomoci svému růstu a svému postupu. Je to něco, jako studenti na praxi. Některý po návratu nezná nic a některý je plný zkušeností a umí je použít v praxi. Někdo prostě svůj úkol splní a někdo také ne. Bude si na to muset zřídit jeden či více dalších životů. Ze života se neodchází proto, že bychom něco nezvládli, nebo už to měli za sebou. Ze života se odchází dle vybrané cesty a ne rozhodnutím. Zažil jsem již pár lidí, kteří o sobě prohlásili, že jsou na takové výši, že mohou odejít, ale že oni se rozhodli vždy rozhodli zde ještě (např. 30 let) být. Tady je to na pováženou, jaké duchovní bytosti to radí, či kde se bere v člověku ta síla ega, které mu může dát vybrat, zda žít či ne. Takto to řeší sebevrahové - ti si berou právo výběru, ovšem bez objektivního zvážení situace.

Nebojme se své cesty. Pozastavme běh dění kolem Vás a hlavně ve Vás. Nezapomeňte se rozhlédnout po krásách, pochopit lidi kolem sebe. Porozumět stromu či květině. Na to ale musíme zastavit a zaposlouchat se. Ponořte své zraky do hry západu slunce, kde se vše mění, ale nějak pomalu. Kde je každou vteřinou obraz jiný, ale přesto z toho vychází klid a mír. Mnohdy i pokora. Nalaďte svou rychlost práce právě na onu plynulou pokoru k sobě samému a ke všemu co potkáváme a vložte do toho tolik Lásky a citu, kolik Vám toho srdce dovolí. Ucítíte, možná i vidíte kde je váš cíl. Mějte sebe za vzor pro ostatní, važte si jich a neberte ohledy na to, že oni to tak nečiní. Pomáhejte a neberte ohledy na to, že oni nepomáhají. Milujte se vším všudy a nebojte se, oni začnou milovat také.

Nezištná Láska je totiž nakažlivá.
 
Duchovní spojení