My a narození - Proč? PDF Tisk Email
Napsal uživatel Mirek   
Pokud budeme mluvit o narození, musíme si jasně stanovit pravidla. Následující povídání vychází nejenom z mého pozorování, zjišťování a přesvědčování, ale i z množství jiných zdrojů, které jsem si za mnoho let utříbil a poskládal do mozaiky. Tuto mozaiku jsem si již mnohokráte potvrdil na jiných názorech. Pokud se však nejedná o Vaše přesvědčení, není třeba se tímto rozptylovat.

Nezastáván žádné názory o posmrtném životě v blaženosti či utrpení. Naopak jsem přesvědčen, že tak jako lidé, tak i naše duše jsou omylné a my své omyly jsme schopni řešit a napravovat. Domnívám se také, že za svůj život jsme schopni měnit své názory či víru. Zde není podstatné, co máme v hlavě, ale v srdci. Mohu říci, že srdci je jedno, jak Bůh vypadá, ale důležitější je, zda přináší dobro a Lásku.

Jsem přesvědčen o nesmrtelnosti duše, o dokonalé hierarchii v duchovním světě a o převaze Lásky, jako o hlavním zdroji energie. V duchovním světě není mezi bytostmi snaha o zachování lidských vlastností, naopak tam probíhá vše na úrovni Lásky, pohody a sounáležitosti. Vím, mnohým lidem toto nevyhovuje, ale pokud budeme předpokládat, že Země je místem pro inkarnaci bytostí do 4. úrovně (to je běžné, netvrdím, že zde nejsou bytosti úrovní vyšších, ale ty mají svůj směr a není jich tolik), pak mohu posoudit práci těchto bytostí. Je mnoho věcí, které si jsme schopni vysvětlit pouze na základě našich zkušeností a pak se mnohé činn interpretují jako negativní. Zapomeňme tedy pro tuto chvíli na rozdělení negativního a pozitivního a přejděme k narození.

Duchovní bytosti - duše se vyvíjejí. Mají své schopnosti i vlastnosti, které rozšiřují, či se snaží další výukou rozmělnit. Hlavní cíl vývoje duše je stát se součástí univerza (Boha, jsoucna atd... je jedno jak to něco nejvyšší pojmenujeme.). Velký důraz při výuce se klade na inkarnaci, která je součástí výuky a která nám přináší zkušenosti. Je to velmi těžké se narodit na Zemi, neboť narozením zapomeneme kam patříme a co jsme. Stáváme se někým, kdo jakoby se učí znovu, někým kdo má své dispozice a kdo má své touhy či předsevzetí. Kde se však berou, to nevíme - prostě jsme dokonale zapoměli. Narodíme se se zatíženími z minulých životů, narodíme se s potížemi, ke kterým nikdo neumí najít příčinu. Prostě jsme najednou někde, kde jsou syrové vztahy, kde i Lásku si musíme vybojovat a ubránit. Narodíme se někam, kde mnohdy trpíme za skutky z minulých životů.

Má skvělá žena vždy říká:"Nechápu, jak mohu trpět za něco, co si ani nepamatuji. To přeci není spravedlivé! Pokud mám nést trest, tak musím vědět za co." Přiznám se, že na to neumím odpovědět. Vím, proč přicházíme bez znalosti svého úkolu - bylo by to moc lehké vědět, co máme udělat a to pak dokázat - takto ke svému přesvědčení musíme dospět sami a srdcem. Vím, proč máme kolem sebe rádce a průvodce, ale proč neznáme své skutky a trpíme za ně? Možná abychom si o to více uvědomili, co to znamená trpět. Nevím. Ale jsme tam, kde nespravedlivost a krutost jsou a musíme přiznat že nejsou slabé. Na víc, místo abychom si kolem sebe stavěli hnízdečka pohody, Lásky a dobroty, tak se koukáme na TV a čteme noviny a jsme čím dál více přesvědčeni, že nenávist a zloba jsou všudepřítomné, stále silnější a jiné už to nebude. Není to pravdou, pouze nějak o té Lásce nechceme poslouchat. Nějak nás nezajímá okénko:"Co se kde povedlo". Proč tedy do toho jdeme, když je to tak těžké?

Máme možnost se inkarnovat na planety, kde je klid a mír, ale to pomalé plynutí nás toho tolik nenaučí. Proto jsme zde a jsme rozhodnuti uspět. Tedy alespoň na počátku. Ještě před narozením víme přesně co chceme získat, či co se chceme naučit. Pro to, co chceme dokázat si vybereme příslušné rodiče. Věřte nebo ne, nikdy nás nemohou rodiče překvapit svým chováním. Než se narodíme, tak přesně známe, jak to bude v životě probíhat, jací rodiče budou a na co nás do života připraví. Víme, co naopak budeme rodiče učit my, čím a proč je budeme trápit, co tím naopak získají oni. Jsme domluveni se sourozenci či příbuznými, v čem si budeme navzájem potřební. Známe své budoucí přátele, známe i nepřátele, víme o své cestě životem hodně podrobně. Jsme domluveni s bytosmi, které se budou inkarnovat před námi i po nás. Jsme připraveni na vše co nás čeká a nemine. Ale ...

Pak se narodíme! Provází to radost, zlost, trápení i spoustu Lásky. Nepamatujeme si však nic. Postupně rosteme, jsou kolem nás lidé, kteří jsou nám sympatičtí či které nenávidíme a ani nevíme proč. Děláme věci jako by proti své vůli. Děláme životní hlouposti či postupujeme s rozvahou a vnitřní jistotou. Plašíme noční můry v podobě svědomí, které nám říká co bychom neměli, byť je to pohodlnější. A my jsme na to sami. Celý svůj život nemáme něco, kde bychom cítili jistotu, že to co děláme je pouze pro nás. Jsme schopni ubližovat, protože nás nic a nikdo neslyší. Všichni mají starosti sami se sebou a nikdo nechce řešit něco jiného. Nikdo nám nerozumí. Ani my sami nerozumíme tomu strachu, který nás nutí se skrčit do koutka. Jsme mezi lidmi a přesto sami. Jsme odtrženi od zdroje Lásky a potěšení, od světla, na němž naše srdce pookřeje. Děláme věci, které ubližují, ale vše pro to, že nemůžeme prorazit něco, vlastně nevíme ani co.

A pak jsou okamžiky, kdy prohlédneme. Kdy najednou není žádné trápení, či ubližování, kdy se rozplyne strach z neznáma a najednou víme. Není to tušení, je to přesvědčení. Je to něco, co sice neumíme pojmenovat, ale co nám leží v srdci a my najednou víme, že se můžeme o něco opřít. Nemusíme rozdávat vše, abychom věděli, zda děláme dobře či chybně. Mějme se rádi, nevíme, kdy budeme vědět, zda v mládí či na smrtelné posteli. Důležité je, abychom vždy konali srdcem, nelhali ani okolí, ani sobě a dělali věci, které cítíme jako správné. Nenechme se vydírat okolím k věcem, které nechceme. Ať je to cokoliv, vždy jsme to my, kteří se svým rozhodnutím musíme žít. Proto žijme tak, abychom se nebáli výsledku.

A aby nedošlo k nedorozumění. To že před narozením známe svou cestu ještě neznamená, že to ani jinak nejde, že je život nalinkovaný. Svými kroky, rozhodnutími a strachy jsme schopni se od své cesty odchýlit. Zda je to k lepšímu či horšímu, to já nevím, od toho jsou zde jiní. Například Vaše srdce!!!

Reakce na článek, která stojí za zveřejnění ... Květa E. 22.1.05

"Proč musí člověk trpět, když si nepamatuje za co"?

Ka kurzech tarotu nám říká paní Kavalová, že my se zde na planetě Zemi musíme naučit především "Myslet srdcem a cítit hlavou". Myslím, že je to odpověď na tuto otázku. Proto na tak jasně položenou a rozumnou otázku musíme přijít srdcem. Proto i trest přichází skrze srdeční záležitost, tedy trápení. Trápení není věcí hlavy (coby sídlo rozumu), ale srdce. Potom i ten trest překonáme uvědoměním si zákonů Univerza, tedy rozumem a jsme schopni ho s Láskou přijmout, tedy srdcem.
 
Duchovní spojení